O  kouzelném  dědečkovi   Andrejovi

IMRICH  VOJAR

                  Za  devíti horami a desíti řekami žil ve své doškové chaloupce na Větrné hůrce kouzelný dědeček Andrej.  Žil sám, neboť již před mnoha lety ho žena opustila zesnutím.  Také děti vlastní hnízdečka vybudovaly a na svého otce již ani nevzpomněli.  Děd Andrej  však byl i ve svých  sedm a devadesáti letech pln elánu a vše nač sáhl se mu dařilo.  Drůbež choval, o čuníka se staral, políčko osel, zkrátka žil si jako v pohádce.  Přesto se mu po čase po lidech zastesklo.  Rozhodl se proto, že do světa půjde.  A také hned tak učinil.  Drůbež prodal, prase zabil, úrodu sklidil, do zahrádky krtka nasadil, zabijačku do uzlíku uvázal, chaloupku na petlici zamkl a vyrazil.  Na rozcestí cest se ještě jednou ohlédl.  Slzu z tváře slízl. ´Však já se ještě vrátím.´říkal si v duchu.

                             Dlouho chodil Andrej po kraji. Mezi lidmi pobýval. Kam přišel, tam ruce k dílu přiložil.  Náladu pozvedl, radou pomohl.  I jinak  užitečný byl.  Jen  kouzla po něm nikdo nechtěl  a to ho dost mrzelo, neboť  jako kouzelný dědeček první kategorie měl být na co pyšný.  Až jednou!

                             To přišel do města Frýdlantu.  Uondán a hladov, neboť v ruksaku mu již nezůstala ani jitrnička, zazvonil u prvních dveří.  Otevřela mu hospodyně.  Když spatřila Andreje  zničeného u dveří stát, do domu ho pozvala, ke stolu posadila a muže zavolala.  Hospodář Vávra, jak se tento šlechetný muž jmenoval, přišel.  Ruce měl od šmíru umazané, neboť svou fordku ošetřoval a o zdraví se jí staral.  Spatřiv Andreje, ženě přikázal: „Stará, lečo ohřej a najíst mu dej!“

                             Poslechla žena chotě svého.  Do misky lečo dala a do sklenice víno nalila.  Děd Andrej se hned do jídla pustil.  Chutnalo mu.  Když dojedl, odsunul misku, víno dopil, hubu do vousů utřel a pravil: „Děkuji vám, lidé dobří, za tu skvělou hostinu. Abyste si však nemysleli, že tu budu žrát zadarmo, splním vám jedno přání, ale jen to, které vám ze srdce vzejde.“

                            Vávra se velice podivil těmto slovům a s ostychem řekl: „Nevím, co bychom si mohli přát.  Vše, co potřebujeme, máme.  Snad jen....jen děti nemáme.“

                            Tvář  dědy Andreje se rozzářila: „Máš je mít.“  Toto kouzlo prováděl nejraději.

  „Dej mi volný pokoj s lůžkem a odveď  tam ženu.“

                            Vávra poslal ženu do ložnice.  Andrej vstal od stolu a se slovy: „Teď se modli, ať se dílo podaří.“ odklusal za hospodyní.

                            Dlouho předlouho postával Vávra v předsíni.  Dlouho předlouho Andrej čaroval.  Po čase dveře do světnice se odkryly a v nich žena hospodářova stála. Veselá a rozjařená.  A za ní na kavalci  Andrej leží a heká: „Jó, to není jako za starých časů, kdy jsem mohl čarovat i šestkrát za noc. Dnes to máte, milostivá, jen třikrát.“

                            Později, jakmile se mohl postavit na nohy, přišel do kuchyně.

    „Za to, že máš tak šikovnou ženu si zasloužíš odměnu.  Zde máš kouzelný měšec, který nikdy nebude prázdný - pokud z něj nic neutratíš.“ Řekl  Vávrovi a hodil na stůl váček s penězi a odešel.

                            Vávra si oblékl zimník, natáhl válenky, nasadil beranici a hurá do krčmy.  V hostinci se dal do řeči se sousedem Horákem, jenž zde vysedával už od časného rána. Pěkně za tepla mu všechno vyrozprávěl. Jak našli dědu Andreje, jak ho pohostili, jak se jim odměnil, jak se ženou..., zkrátka všechno mu řekl.

                             Soused Horák poslouchal, aby mu ani slovíčko neuniklo. V hlavě se mu rodil plán.  Proč by také on nemohl dostat nějaký měšec, nebo možná i truhlu. Zrovna včera jsem zabíjel, pro Andreje se jistě něco najde, myslel si.  Hned jak přišel domu, vzbudil ženu: „Chystej jelita, budeme mít hosta.“  Toto dořekl, vtom  crrr...někdo zvoní.  Horáková jde otevřít.  Po chvilce se vrací a zhnuseně si  odplivává: „Kdejakej žebrák nám sem poleze a ještě se nám představí,  prej Andrej. Co je mi do toho?“

   „Ó, ženo hloupá, co jsi to ztropila?  Hosta jsi vyhnala.“

                              Horák do chumelenice vyběhl a dědu volal: „Andreji, vrať se!  Vrať se!“

   „Kam bych se vracel, dyť jsem tady.“

                               Děda promrzlý u kolny stál a zimou se klepal.

   „Pojďte se ohřát.“

                               Horák chytl Andreje lehce za předloktí a odvedl si jej do chalupy.  Za stůl ho posadil, jelítky pohostil a slivovicí rozpaloval.  Děd Andrej se brzy ožral, jak zákon káže.  Zpitý  šeptal Horákovi: „E...Estli...ceš...tak  ti  splním jendo , vlastně jedno přání, ale jen to,co ti pude vod srce....é.“

                               Na to ovšem Horák čekal.

   „Chci být bohatej.“

   „Depak...to ti nejde vod srce...é....“

   „Tak chci mít velkej hotel.“

   „Zamítá se.“

   „Tak aspoň pěknej bourák.“

   „Hochu, zapomínáš na srce...“

                                Takový postoj ovšem Horáka nakrkl: „Víš co, Andreji, tak se třeba poser.“

                                 Kouzelný dědeček přání splnil.  Zasmradil chalupu tak, že i tchoři se ji z dálky vyhýbali.

                                 A jak to bylo dál?  Děd Andrej se ještě nějaký čas toulal po světě a pak se vrátil domu, kde začal opět hospodařit. Manželům  Vávrovým  se narodila krásná dvojčata.  A soused Horák?  Ten dlouho větral chalupu a jestli nevyvětral, tak tam větrá do dnes.

Filmparáda 2008

Planeta opic   

                           volba Miss

Jurský park    

                            parlament

Vynález zkázy  

                     státní rozpočet

Nepřítel pod námi

    přístup poslanců k voličům

Cesta do pravěku

             ekonomická reforma

Dnes neordinuji 

                       Dr.David Ráth

Neslyším zlo, nevidím zlo

  přístup koalice k p. Čunkovi

Ostře sledované vlaky

   hospodaření Českých drah

Prohnilí proti prohnilým

                            volby 2008

Dobré ráno, Vietname

           Tržnice v Praze-Libuši

Planeta opic

          pijácké aféry poslanců

Rudé horko

  Volební úspěchy komunistů

Total Recall

                  předvolební sliby