POVÍDKA O MLUVÍCÍ  VAGÍNĚ, POZDĚJI O NENAROZENÉM OPTIMISTOVI.

IMRICH  VOJAR

                        Jedné zářijové noci se má matka posadila na posteli a vzbudila otce. Intervaly mezi kontrakcemi byly stále kratší, a tak bylo nutné odevzdat se do péče státní porodnice. Sanitka přijela během deseti minut a odvezla matku až na sál. Soudruh porodník stanul mezi rozevřenými stehny mé matky, jako liška u zaječí nory.

            „Zatlačte, matko!"

                        A matka zatlačila, stěny dělohy se rozestoupily a na denním světle se objevila hlavička mého  bratra. - Teda, jemu se tak nechtělo!  Ale co měl dělat?  Vypuzen vlastní matkou, šel. Opustil klidné a teplé vody matčina nitra, které tak dobře znal, aby se ocitl v cizím nepřátelském a odporně suchém světě. Viděl jsem, jak zdravotní sestra vzala mého bratra za nožičky a plácla ho silně přes zadeček.  Bratr se rozplakal a to mne pobouřilo. Když ho pak strčila pod tekoucí vodu, řekl jsem si - a dost, takový teror hned po narození? To rozhodně !  A tak jsem se ozval.

            „Hej ty, jak fe to chováf k mému bváfkovi?"

                        Zdravotní sestra se ohlédla a spočinula zrakem na porodníkovi, ten pohlédl na ní a oba pak na mou matku. Ta znavena předešlým vypětím sil, odpočívala a ničeho si nevšimla.

                        Zatracení ignoranti, pomyslel jsem si: „Fakva, to fi  myflíte, fe můfete bezbvanné dítě takhle tevovizovat?"  Uvědomil jsem si, že nemám zuby a má řeč proto není dokonalá. Obával jsem se, tudíž, že má výtka bude chápána spíše jako dobrý vtip, než jako výčitka, a nemýlil jsem se. Když porodník zjistil odkud neznámý hlas přichází, sklonil se k matčinu klínu a pak se hlasitě rozesmál.

            „Koukněte se na to, lidičky, mluvící prcina, no to je sranda."

            „Já ti dám fanda,  pfefaň fe chechtat jako fimpanf na hoffký dváfe a vadči fe nad sebou zamysli, copak ty, fdělaný člo..."

                        Nedomluvil jsem. Lékař vyběhl z porodního sálu, neustále se chechtaje. Nějakou dobu se nic nedělo.

                        Po krátké chvíli se na chodbě před sálem ozval dusot desítky párů nohou. Dveře se rozletěly a do dosud sterilního prostředí operačního sálu se vřítilo stádo zdivočelých novinářů.  Proklatý porodník! Za tučnou provizi předhodil mne i mou matku této sběři.

                        Přítomnosti těchto něcojakozpravodajů jsem chtěl využít k boji za práva těch zplozených, kterých se nikdo neptal, zda chtějí přijít na tento proklatý svět. Svět stupidních konzumentů a idiotských hledačů pseudoštěstí. Svět falešných proroků a ignorantských pedagogů. Doufal jsem, že má slova, publikována v denním tisku, osloví některé z dospělých zplozenců a nároky budoucích generací tak budou chráněny. Začal-li jsem však mluvit o problematické integraci novorozenců do světa, v němž je jen málo místa a času na lásku, hned mne ta smečka nedostudovaných rádobynovinářů zavalila přiblblými otázkami: „Jaká je vaše oblíbená barva? Co děláte ve volném čase? Kde jste se naučila tak dobře česky? Myslíte si, že je Michael Jackson pedofil? Je lady Di světice?..."

                        Stále více jsem se zamotával do sítě hloupých otázek, až jsem v ní zcela uvízl. Měřit se se zkušenými pardály verbálních soubojů, bylo nad mé prenatální síly. Zatrpkl jsem a přestal hovořit. Když novináři poznali, že ze mne už nic nedostanou, sbalili své saky paky a zmizeli.

                        Na sále jsme zůstali jen čtyři. Já, matka, zdravotní sestra a ten jidášský porodník. Ten se ještě jednou pokusil o navázání dialogu, avšak já, zahořklý a nedůtklivý, nepromluvil. Doktor jen pokrčil rameny a pak pokračoval v mém porodu.

                        Teď tedy přišla ta chvíle, které jsem se obával, ale již jsem nebyl schopen zabránit. Stěny dělohy mě vypuzovaly z mého domova a já klouzal ven. Ach, bože, proč? Ostré světlo, velký hluk a odporné sucho. Poslední spojení s matkou je přestřiženo, já visím hlavou dolu a něčí ruka mě plácá přes zadek. Bolestí a lítostí jsem se rozplakal.

                        Druhý den se objevily fotografie matčina lůna na titulních stranách světových periodik. Pouze v totalitních zemích se na předních stranách novin objevily jiné píči.

                        Tak a teď už víte, proč se ze mne stal skeptik a pesimista.

 1997

MALÝ  ŽLUTÝ  BANÁN

IMRICH VOJAR

                   Do vánočně vyzdobených ulic socialistického městečka jsem se vypravil  se  svou tříletou dcerkou  Valikou.  Brouzdali jsme se čerstvě napadaným sněhem a házeli po sobě koulemi,  když  se městem  rozzněla siréna.  Ulicemi právě projíždělo  pancéřované auto s doprovodným konvojem policejních motocyklů. Houkačky utichly a vůz i s doprovodem zastavil u prodejny s ovocem a zeleninou před níž se klikatila fronta nedočkavých zákazníků.

                   Ozbrojená stráž obrněného auta vystoupila z vozu a zvláštním klíčem otevřela zadní dveře automobilu. Vybrala z jeho vnitřku malou kovovou skřínku a s ní pak vstoupila do obchodu. Vedoucí prodejny i brigády socialistické práce soudruh Jakeš skřínku otevřel. Opatrně z ní vyjmul krásný žlutý banán, zlehka jej oloupal a pak ho před závistivě hledícími zákazníky snědl. Do zástupu lidí pak zavolal: „Banány nejsou!“ Zamkla obchod, stáhl roletu a šel domů. 

                   Fronta se zavlnila. Rozhořčení lidí dosáhlo vrcholu. Pohár trpělivosti přetekl. Lidé začali reptat a nadávat na režim. Hlas revolty sílil, v tom někdo křiknul : „Lidi, pojďme do Kádaffího ulice. Mají tam přivézt kamión banánů.“

                   Masa bezduchých těl se dala pohybu a brala sebou všechno a každého. Strhla mne i s Valikou. Lidé si vybíjeli vztek a ničili vše, co jim stálo v cestě. Za nimi zůstávala jen zpustošená komunikace. Do Kádaffího ulice se přihnalo dunící stádo právě v okamžiku, kdy k nákladové rampě obchodu najíždělo auto. Lůza automobil obstoupila. Lidé na řidiče křičeli, aby vypadl z vozu.

         „Lidi, neblázněte! To přece nemůžete!“ volal řidič. Několik rukou se po něm natáhlo a vyvléklo z kabiny. Převrátit náklaďák nebyl pro rozzuřený dav žádný problém. Banány se vysypaly na ulici a šílenci se po nich sápali. Cpali si banány do tašek, kapes, za košile. Běsnění se stupňovalo a právě v tom okamžiku se mi dcera vytrhla a ztratila v davu. Vrhl jsem se za ní. Ještě jsem ji spatřil, jak v chumlu těl leze po zemi a sbírá banány. A pak už byla pro mne ztracená. Teprve, když davové šílení pominulo a stádo se rozutíkalo do všech stran, spatřil jsem jí. Ležela na chodníku a na prsou držela jeden jediný banán. Přiběhl jsem k ní pln úzkosti. Díky bohu, žije! Koukala na mne a usmívala se

         „Tatí, já mám banán.“

                   Zvedl jsem ji ze země a rozplakal se. Nesl jsem ji v náručí domů. Tiskl jsem ji k prsům, zatímco ona si tiskla ke svému hrudníčku svůj úlovek. Přišli jsme domů. Otevřela nám Jitka.

         „Krucinál, kde jste se tak dlouho toulali? - Jéé, banán!“ Než jsem stačil cokoliv vysvětlit, vzala Valice banán a labužnicky ho snědla.

1985

Jak se Tutínek stal premiérem 

IMRICH  VOJAR

               Dveře autobusu se otevřely a z jeho nitra vystoupilo několik chovanců beřkovického ústavu. Jejich kulaté a vysmáté hlavičky byly dychtivé očekáváním. Jsou poprvé v tak velkém městě a chtějí všechno vidět. Držíce se za ruce, kráčí k Hradčanům. I Tutínek, jenž jako by z oka vypadl největšímu českému milovníku a znalci karlovarské becherovky se kochá pamětihodnostmi Matky měst. Nadšeně ukazuje na kostely i paláce a volá: „Uááá! Hééé!“ Je vidět, že se mu Praha líbí. Spokojeně sahá do batůžku a vytahuje tabulku čokolády. Daří se mu část čokolády dostat do úst, avšak většinu hnědé hmoty si rozpatlává po obličeji a rukách. Všimne si toho a hned to všem hlásí: „Tutínek je ééé! Uce pinavý!“ Ale nikdo ho neposlouchá, ošetřovatele i kolegové pacienti se mu už dávno ztratili v davu, čehož si Tutínek, zaujat čokoládou, ani nevšiml. Teď tu stojí zcela sám a neví, co počít. Otočí svůj kulatý a upatlaný obličej k nejbližšímu chodci a říká: „De je ...de je.... takoááá… uce ...umyje?“

„Co, prosím?“

„Takoááá ...uce ...umyje!“

„Aha! Strakova akademie. Pojďte se mnou, ukáži vám cestu.“

A již se ho chápou ochotné ruce a milého Tutínka vedou až k úřadu české vlády. Zde ho zanechávají svému osudu. Tutínek se rozhlíží a nechápe. Nechápe kde je, ale ani proč tu je. Vidí jen, že z domu před ním vynáší dva špeditéři veliké zrcadlo. To velké zrcadlo nechala ze své zasedací místnosti odstranit česká vláda, neboť jejím členům bylo nepříjemné, že je při každém zasedání šmírují nějaké vepřové hlavy. Zvláště ministr sociálních věcí se v této věci angažoval, a to krátce po té, co pozvracel svůj návrh znárodňovacího zákona a on měl pocit, že to prase v zrcadle by to na něj mohlo prásknout. Jediným členem vlády, kterému zrcadlo nikdy nevadilo, byl premiér, neboť se ještě nestalo, aby byl při zasedání vlády střízlivý.

Dnes mu však došly zásoby becherovky, Johna Wolkera i francovky a je střízliv. Ještě naposledy se rozhlédl po pracovně a hledal kapku alkoholu, leč marně. Povzdechl a vyšel ze dveří své pracovny. Sotva však vyšel na chodbu, spatřil proti sobě dva speditéry a mezi nimi v ozdobném rámu sympatického muže. Premiér pozdravil a pronesl jeden ze svých skvělých bonmotů. Muž proti němu se zasmál a to přimělo předsedu vlády k přídavku. Muž se opět zasmál a první muž české politiky oslněn tímto úspěchem, zapomněl na své ministerské ovečky a kráčel bok po boku vedle svého odrazu v zrcadle dál a dál k Dejvicím, až zmizel v propadlišti dějin. Tutínek minul pány se zrcadlem a premiérem a vstoupil do Strakovky. Než se však mohl zeptat, kde zde mají koupelnu, aby se mohl umýt, odvedli ho dva zřízenci do zasedací místnosti. Zde už čekali všichni ministři, když spatřili Tutínka, slušně pozdravili. Tutínek zaskřehotal, ministři se zasmáli vtipnému výroku a posadili se. A tak se stal Tutínek premiérem a protože už bylo pohnojeno všechno, co se pohnojit dalo, nikdo si nikdy nevšiml, že Čechům organizuje život dement.

1997

SIAMSKÉ  DVOJČE  

IMRICH   VOJAR

             Mé trápení začalo dnem kdy jsem se narodil. Porodník hned po porodu sdělil matce: „Tak, matko, máte kluka. Měří dvakrát čtyřicet a váží 520 gramů dohromady. Maminka nechápala, teprve když mne spatřila radostí se rozplakala. Donesla mě domu. Otec se na mne dlouze zadíval a pravil: „Mámo, Já jsem tak šťastnej, že ten náš kluk je jen dva.“

                   Ano jsem siamské dvojče. A snad právě proto mi lidé od malička vykali.

                   Jmenuji se Josef Karel. Ve škole jsem prospíval s vyznamenáním jen díky tomu, že jsem od sebe opisoval. Druhým kladem mého vzezření bylo,že při klukovských pranicích jsem býval vždy v přesile. Ale jinak to bylo jen trápení a trápení.

                   Chtěl jsem se svým dvojhlasem zpívat ve sboru. Sbormistr se mi zadíval do všech očí, cynicky se zasmál a řekl: „Beru tě, ale jen Karla.“

                   Dal jsem se tedy na řemeslo. Lidé ve fabrice mi záviděli mé dva platy, že prý sice dělám za dva, ale s jedním žaludkem toho moc nesním.

                   Trápení přicházela nová a nová. A to mě svedlo k alkoholu. Byl bych propil oba páry ledvin, nebýt toho, že jsem poznal Helenku, která mne vysvobodila ze spárů tohoto démona. S Helenkou jsem poznal krásu. S Helenkou jsem poznal rozkoš. V posteli byla skvělá. Já ostatně též. Nemohl-li jsem Pepa, mohl jsem Karel. Teď s Helenkou čekáme dítě a já doufám, že to bude Jeník-Mařenka. 

SLUHA  DVOU  PÁNŮ

Imrich  Vojar

              Šéf seděl za rozlehlým dubovým stolem a řval. Jeho odulý obličej byl brunátný vztekem a decentní knírek pod nosem se rozčílením chvěl.

             Úředník Novák se hluboce uklonil a couval z kanceláře k východu. Svým vyzáblým zadkem hledal kliku, když ji objevil, otevřel dveře a zmizel za jejich veřejemi.

             Směna skončila a úředník Novák se vracel domů. V předsíni si odložil plášť, přezul se do trepek a vstoupil do kuchyně. Jeho žena stála u plotny a řvala. Její obličej byl brunátný vztekem a decentní knírek pod širokým nosem se rozčílením chvěl.